Výtvor z minulého týdne na téma: "Projdete dveřmi vašeho domu a objevíte se v 18. století."
Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.
Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.
Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.
Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.
Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel? Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.
„Předpokládám, že tu někdo chtěli vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodl dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.
Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste na zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti o dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“
Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí auta, která budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“
Žádné komentáře:
Okomentovat