středa, listopadu 28, 2012

Jak jsem měnila pneumatiky


Parkuju před pneuservisem. Zimní pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent! Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě kráčím do pneuservisu. 

Technik mě vítá s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.

„Máte ty pneumatiky s disky?“ ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to proboha disky? Nevinně krčím rameny.

„Co máte za auto?“ pokračuje dál s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
Po dobrých deseti vteřinách něco nesměle pípnu a technik pokračuje:
„Jezdíte s tím autem víc po městě nebo mimo něj?“
„Myslíte na počty kilometrů nebo frekvenci?“

Teď je zase řada na technikovi, aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.


Odchází s tím, že za deset minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct, když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava. 

Vyhrkne na mě cosi nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
„Nešlo by to nějak dotáhnout?“
Technikovi se na tváři objeví shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic vysvětlovat, a kroutí hlavou. 
„A co bych s tím teda měla dělat?“ ptám se neohroženě dál.
„Můžete ty pneumatiky vrátit. Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
„Kolik stojí disky?“ tážu se a představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
„Tisíc pět set,“ odpovídá technik pohotově.
„Tak to beru, objednejte je,“ říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu se poradit s přítelem).
„Chcete tu rovnou nechat ty pneumatiky?“
„Jasně, bude to jednodušší,“ a spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.


Když jsem doma, volám příteli, abych mu podala report o celé akci.
„No, takže nám z toho obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená automechanička, "ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na to budou sedět."
"Nechtěla bys radši zavolat do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?"
Nechtěla, ale nechávám se přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!

Volám do pneuservisu, že nebudu chtít disky.
"Jak jsem zjistila, poslali nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne patnáctky, tak je budeme vyměňovat," vysvětluji technikovi a tentokrát se moc omlouvám já.
"Ale čtrnáctky vám poslali, to ty disky jsou patnáctky," odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu hlavou honí: "Blbá ženská..."
"Ahá," odpovídám nevinně, "tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali," říkám potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.

Ale...
Hned druhý den volá technik: "Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?"
"Ano," přitakávám a až tak moc nevnímám, co říká.

Že něco nehraje, mi začne docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm ... to asi tehdy myslel tisíc pět set za jeden disk ... hmmm... šest tisíc ... to se mi moc utrácet nechce.
Radostnou zprávu hned volám příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že bychom ty disky teda nechtěli.

Telefonní číslo onoho blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě ani nenechá představit se a hned se ptá: "Co to bude tentokrát?"
Opatrně mu sděluji, co mi leží na srdci.
"Jó pani, to už je pozdě," odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, "už jsme to všechno smontovali dohromady."
Pípnu něco o tom, že teda zítra přijedu a zavěšuji.

Druhý den s posledními zbytky hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem provedla s naší pověstí.

Ale má to i kladnou stránku: S přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.

sobota, listopadu 17, 2012

7 důvodů, proč ztratit platební kartu

1. Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.

2. Ani další boty.

3. A parfém.

4. Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

5. Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na zákaznické lince mBanky.

6. Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

7. Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten, kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

pondělí, listopadu 05, 2012

Jak jsem si kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.

Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!

Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…
„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.

Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví VŠECHNO o počítačích).Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.

Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.

V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.

Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!

Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.

V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.

Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu...