pátek, prosince 04, 2015

Co jsem se naučila při zařizování nového ateliéru

Když se sejdu v jedné místnosti s kladivem a šroubovákem, vždycky je to velice poučná záležitost. Při zařizování tohoto ateliéru jsem se naučila například tyto věci:
  1. Když chcete sestavovat nábytek, je dobré vzít si  s sebou alespoň nějaké nářadí. Nebudete pak muset hřebíky zatloukat držáky pozadí.
  2. Existuje zhruba milion typů garnýží. Garantuji, že v každém novém prostoru bude takový typ, na nějž jste ještě nekupovali jezdce.
  3. I přesto, že budete krok za krokem následovat návod, je možné postavit skříň zrcadlově obráceně.
  4. Když postavíte skříň zrcadlově obráceně, nemusí se vám do ní vejít poličky a je šance, že ji budete muset úplně celou rozebrat. (Ano, i vytahat hřebíky, které jste tak poctivě zatloukli držákem pozadí.)
  5. Pokud si vše chcete udělat sami, záhy zjistíte, že aku šroubovák má o něco komplikovanější ovládání než: “Drahý, mohl bys to prosím zašroubovat?”
Jaké jsou vaše zkušenosti se sestavováním nábytku?

úterý, listopadu 03, 2015

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu


Bylo 12:37 a přesně po dobu dvou vteřin na sebe hleděl pár mědově hnědých a blankytně modrých očí. Byl to pohled, který si nevšímal plnosti rtů a ostrosti rysů obličeje, ale zkoumal, kolik vrásek od smíchu má ten druhý kolem očí.

Nepromluvili spolu jediné slovo. Jen spolu sdíleli tři společná mrknutí a jeden a půl nádechu. Ale přesto cítila, že když jeho řasy rozvířily vzduch, šeptal jí tajemství, která nikomu jinému neprozradí. A spolu s tím, jak se jí rozšířily zorničky, odhalila mu, jakou samotu cítila celý život.

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu. Po takovou dobu si majitelka medově hnědých očí připadala celá. A od té doby věděla, že život někdy může dávat smysl.

pondělí, října 05, 2015

Co jsem se naučila v Českém Švýcarsku

  1. Opravdu není vhodné brát si nevyšlápnuté boty.
  2. Už jsem se to sice jednou načila v Polsku, ale zásoby alkoholu na celý víkend zákonitě celý víkend nevydrží.
  3. Pokud by něco mělo mít označení turistická dálnice, měla by to být rozhodně trasa mezi Pravčickou bránou a Mezní loukou. Nepřetržitý zástup německy, anglicky, francouzsky, rusky a občas i česky švitořících turistů mi připomínal spíš Karlovo náměstí než národní park.
  4. Jít uprostřed noci hledat seník, který stál na louce za chalupou před patnácti lety, by mohla být docela příjemná procházka. Před patnácti lety. Ne v době, kdy je louka rozdělena na soukromé zahrady.
  5. Řidičský paradox: Řidiči jsou největší alkoholici a abstinenti většinou nemají řidičák. Značně to komplikuje rána, kdy někam potřebujete jet autem.
  6. Když máte neodbytnou touhu výše zmiňovaný seník najít, může se stát, že budete nuceni přeskakovat rybníky, přelézat ploty a za hlasitého vrzání nasazovat sousedovu branku, kterou jste omylem vysadily z pantů. (Samozřejmě čistě teoreticky!)
  7. Není od věci si zkontrolovat, jestli odpočinková nedělní trasa vhodná pro rodiny s dětmi, není určená pro rodiny kamzíků. Nevím, jak jinak si vysvětlit několika kilometrové příkré stoupání po úzkých, nerovných cestičkách.
Byli jste v Českém Švýcarsku? Líbilo se vám tam?
 

středa, září 30, 2015

Co jsem se naučila v září

  • Někteří lidé jsou plni překvapení: "Ona se prý zamilovala!" "Do svého přítele?"
  • Neptejte se jak, ale při holení podpaží je možné pořezat se na stehně.
  • Je horší říct silnější ženě, že je těhotná, i když není, nebo nepoznat, že je v osmém měsíci?
  • Různí lidé mají různé priority: "No, já chodím do práce jen na odpolední. Dopoledne se rozbalují balíky a to mi ničí nehty."
  • Vadí-li vám, že vám po cestě před chalupou neustále jezdí lyžaři, vyřešte to jako jeden známý a každé ráno to tam pravidelně kropte. Ono je to naučí.
  • Začnete-li před spaním vážně uvažovat o tom, že se nebudete odličovat, abyste ráno ušetřily trochu času, je to jasné znamení toho, že potřebujete dovolenou.
  • Nezapomínejte, že různí lidé mají různé hodnoty. V tramvaji: "Pane, pojďte si sednout." "Nene, já si sednu až v hospodě. Tam se sedí líp."

čtvrtek, září 17, 2015

7 důvodů, proč začít jezdit na kole


Po roce, kdy jsem měla svoje krásné holandské kolo vystavené v ložnici, kde sloužilo na střídačku jako sušák na osušky a lapač prachu, jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas konečně ho provětrat v pražských ulicích. Toto odhodlání bylo doprovázeno řadou svízelných situací. Mimo jiné tím, že se díky oněm úžasným holandským řidítkům nevešlo do výtahu ani do sklepa. A tahat ho pokaždé vyjížďce do čtvrtého patra jsem shledala poněkud únavným. 

Neptejte se proč, ale na chodbě ve sklepě máme uskladněné zrezivělé dopravní značky. Při jedné z mých světlejších chvilek mně napadlo, že bych kolo mohla zamykat u nich. Sice jsem pak pokaždé zamazaná od rezi, jako bych právě oškrábala okapy celému městu, ale za možnost prohánět se v ulicích na dvou kolech to rozhodně stojí.

Proč je tedy dobré začít jezdit na kole?

  1. Budete mít spoustu příležitostí poznat vaše město. Obzvlášť ve chvílích, kdy jedete někam, kde to neznáte, a zasekne se vám navigace.
  2. Získáte spoustu záminek k nákupu nového oblečení. Na fotkách sice sukně vypadají jako úžasný cyklistický úbor, ale realita toho odhaluje víc, než by bylo vhodné.
  3. Opálíte se. Hlavně vyjížďky kolem poledne mají tendenci se nečekaně protahovat (viz bod 1).
  4. Budete si mnohem víc všímat chodců okolo sebe. Jeden by nevěřil, kolik se jich hemží na chodnících, když tudy potřebujete projet.
  5. Perfektně se seznámíte s převýšením terénu. Šlapání do kopce se vám natolik vryje do paměti, že po pár dnech budete schopní do map dokreslovat vrstevnice.
  6. Pravidelným mlácením se o šlapačku do lýtka si dramaticky zvýšíte odolnost proti bolesti.
  7. Zlepšíte své chování v krizových situacích. Chvíle, kdy nasazujete spadnutý řetěz v noci u čtyř proudé silnice,  nebo chytáte botasky, které neustále vyskakují s košíku na řidítkách na silnici, vám ani jinou možnost nedají.
Co vy a kolo? Jezdíte? Nebo naopak cyklisty nesnášíte?

čtvrtek, srpna 13, 2015

Co jsem se naučila v červenci


  1. Když se vaše nejoblíbenější kavárna jmenuje Bar, ještě to nutně neznamená, že jste alkoholik.
  2. Jak být rasově nekorektní ve dvou větách: Servírka: "Máte rezervaci?" Kamarádka: "Copak jsme nějaký indiáni?" 
  3. Když vám všichni okolo tvrdí, že ta plastová lžíce se nad ohněm roztaví, vyplatí se je poslouchat. Fazole s PVC nejsou gastronomický zážitek, který bych chtěla ještě někdy opakovat.
  4. Kamarádka: "To já ten svůj kávovník ani nezalévám a pořád žije." Její přítel: "Doufám, že víš, že je UMĚLÝ?"
  5. Konec dohadů s partnerem, jestli nechává na záchodě zvednuté prkýnko. Kupte takové, které se bude samo sklápět. (To, že se sklápí opravdu pořád, už není vaše starost.)
  6. V Tescu mají poněkud zvrácený smysl pro humor, když ve čtyřiceti stupňových vedrech prodávají pistole na vrhání sněhových koulí.

úterý, července 28, 2015

8 nejmilejších zvuků

Svět je plný tónů a nečekaných písní. Už jsem psala, jak miluji zvuk letního větru za soumraku. Ale v životě nám hraje mnohem víc melodií. Posloucháte?

  1. Šepot osamělého auta projíždějícího ztichlou nocí. Za jakým dobrodružstvím prchá v tak pozdní hodinu?
  2. Sotva slyšitelná hudba, kterou si pouští sousedka, když si chci odpoledne zdřímnout. Které tóny jsou skutečné a které už přichází ze snů?
  3. Klokotání při nalévání vína z právě otevřené lahve. Jaká pravda je skryta na jejím dně?
  4. Šustění peřin při probuzení. Jste dostatečně vděční za každou minutu, kdy můžete být naživu?
  5. Bubnování kapek deště na okno po několika dnech veder. Máte někoho, s kým milujete pozorovat obrazce, které kapky vytváří na skle?
  6. Zacinkání zvonku, když čekám milou návštěvu. Jaká tajemství spolu budeme sdílet tentokrát?
  7. Praskání ohně, když pozoruji nekonečno hvězd nad hlavou. Co před námi skrývají?
  8. Mlasknutí při zaklapnutí knížky po dočtení. Změnily mě její řádky?
Jaké jsou vaše nejoblíbenější zvuky? Mlaskání bot v mokré trávě nebo něco úplně jiného?

pondělí, července 13, 2015

Co jsem se naučila v červnu


  1. Když usnete s desinfekčním mýdlem natřeným na kůži, trochu ji to poleptá. A mít puchýře na uších není nic moc.
  2. Výhoda bokových silonek je v tom... Ne, fakt mě nic nenapadá.
  3. Někteří lidé mají prostě na všechno odpověď. Já: "Co ty víš, co pro tebe vesmír chystá." Kamarádka: "Vím. Meteorit."
  4. Utíkání před problémy není dostačující forma kardio cvičení. 
  5. Různí lidé mají různý přístup k humoru. Kamarád: "Moc rád tě rozesmívám. Ale ne vždy se mi to povede mým důvtipem, tak ze sebe musím dělat debila."
  6. Křesťanská terminologie dává některým lidem zabrat. Jak jinak by mohli říct, že při obřadech tam běhá pikolík s kadidlem?
  7. Mít vytržený kabel u sluchátek může mít i svoje výhody. Nestane se například, že by vám někdo vykradl kabelku, protože při sebemenším pohybu kabelů to levé přestane hrát. 
  8. A hlavně - kolik piv se vejde do lednice, tolik jich tam je.

Rozchodová



Poznámka pro ty, co mě znají: Je to fikce.

Ležíme vedle sebe a tiše koukáme do stropu. Přikrytí dávnými vzpomínkami a povlečením, které jsme si koupili z peněz za první brigádu ještě na vysoké. Černá vybledla a bílá se zaprala. Podobná šeď se vloudila i do našeho vztahu. Smazala všechny hranice a já najednou nebyla schopná určit, co je správné a co špatné. Kde končí jeho vzor a kde začíná ten můj?
"Co teď?" ptá se bez zájmu
"Asi nic," odpovídám stejným tónem.
Přes strop projede blikající modré světlo, jako by snad nějaká sanitka jela na poslední chvíli zachránit náš vztah.

Otáčí se na bok a usíná. Já se po chvíli, kdy slyším, že už pravidelně oddychuje, potichu kradu z postele a jdu si zapálit na balkon. Přiznali jsme se k nevěrám a lžím, ale tohle pořád tajím.
Život někdy umí být zatraceně zvláštní.

Sedím tam v podivném tichu a pozoruji spící okna sousedních domů. Jsou vidět jen jejich matné obrysy. Stejně nejasné jako život, které se teď rýsuje přede mnou. Myslela jsem, že to bude jako v amerických filmech. Probrečím celé balení kapesníků a přecpu se několika litry zmrzliny. Ale cítím jen lhostejnost. Říká se, že smutek má pět fází. Popírání. Hněv. Smlouvání. Depresi. Smíření. Kouřím přesně tolik cigaret a větší strach mám z toho, abych nevykouřila i filtr než z toho, že jsem právě opustila člověka, se kterým jsem se pět let snažila budovat společný život.

Když se ráno probudím, Marek už je pryč. Ani jsem ho neslyšela odcházet. Jaká to příhodná metafora na několik posledních měsíců našeho vztahu. Zpod postele vytahuji krabice, které jsem tam nechala po posledním stěhování. Tušila jsem už tehdy, že je zanedlouho budu zase potřebovat? Nejpíš ano. Podvědomí zná často odpovědi na otázky, na které mozek zatím ani nenapadlo začít se ptát. 

Do jedné krabice přijdou oprýskané hrnečky, ze kterých jsme každé ráno pili kávu a přitom pobaveně sledovali, jak se lidé pod námi marně snaží dobíhat ujíždějící tramvaje.
Náušnice, které mi dal, když jsem u něj našla stvrzenku z hotelu z doby, kdy rodičům pomáhal malovat byt. Jednu jsem málem ztratila v přítmí klubu, kde jsem se líbala s Davidem potom, co Marek odběhl na záchod.
Hodiny, na kterých ve 22:22 randily kachny, aby se pak zase ve 22:55 nasraně rozcházely.
Jako pár jsme spolu vytvořili celou domácnost, ale já teď odcházím jen s několika málo krabicemi sebe samé.

Ještě jednou se ohlédnu, abych si do paměti vryla to, jak se slunce vpíjí do jednotlivých kusů nábytku. Už se chystám odejít, ale v tom mě něco napadne. Vrátím se na balkon a vezmu nedopalky cigaret ze včerejška. Jednu vedle druhé úhledně skládám na linku v kuchyni.
Vůbec jsi mě neznal.
A já tebe vlastně taky ne.

pondělí, července 06, 2015

Jak jsem si nechala dělat tetování


Mluvila jsem o tom dlouho. HODNĚ dlouho, jak by dodala většina mých přátel. V šestnácti, když o tom padla zmínka poprvé, mi matka řekla, že jestli s nějakou čmáranicí na kůži přijdu, regulérně mě vydědí. Představa, že bych byla ochuzena o možnost nabytí movitých a nemovitých statků naší famílie, nebyla moc děsivá, ale stejně mi trvalo dalších pár let, než jsem se k tomu konečně rozhoupala.

Ono rozhoupávání probíhalo tak, že jsem pravidelně zasypávala přátele nejrůznějšími grafickými návrhy, na Instagramu začala sledovat spoustu fakt hustých tatérů a nazpaměť jsem se naučila infografiku s tím, kde je tetování nejbolestivější a jaká je korelace mezi kriminalitou a procentuelním pokrytím kůže inkoustem (nějak jsem přece musela matku přesvědčit, že i za mřížemi se dokážu o rodinné jmění postarat).

Většinu času mě dostatečně uspokojuje, když o svých přáních jen polemizuji s každým, kdo je ochoten mě poslouchat. Ale pak sem tam přijde nebezpečné období, kdy na mě dolehne fakt, že mluvením se toho ještě moc neudělalo, a začnu činit. V minulosti to nejvíc odnesly vlasy, kdy jsem po měsících zoufalého hořekování nad blbým střihem vlezla do prvního kadeřnictví, kde brali bez objednání, a nechala se ošmikat (vzpomínka na odpoledne, kdy jsem po zadek dlouhé vlasy vyměnila za mikádo vystříhané do půlky temene, stále ještě nepřebolela). 

Jednoho příjemného květnového dopoledne mě to popadlo znovu. Sedla jsem k počítači a na Google Maps vyhledala nejbližší tetovací salon ve svém okolí. O tři čtvrtě hodiny později a o tisícovku lehčí jsem se s rozechvělým žaludkem a datem zákroku vracela domů.
Tři neděle do dne D.

Jak jsem si později ověřila, tři neděle jsou zatraceně dlouhá doba na to, abyste dokázali zpochybnit jakékoli rozhodnutí. 
Prvních čtrnáct dní mě ve snech pronásledovaly strašidelně vytetované hlavy dětí. Když jsem si začala hledat víc informací o salonu, v němž jsem se rozhodla o své inkoustové panenství přijít, a zjistila, že tatéři jsou nějací týpci z Maďarska, začala jsem lehce panikařit, jestli po mně pak nepůjde nebezpečná východoevropská mafie a nebude chtít, abych jim místo platby pašovala drogy na Vyšehrad

Celá paranoia vyvrcholila tím, že jsem se pár dní před termínem probudila uprostřed noci s prozřením, že původní motiv vůbec nechci. A to místo, na nějž měl přijít, je vlastně taky dost na hovno. Lidé jsou údajně nejkreativnější těsně před deadlinem. Nemůžu nesouhlasit, protože tetování jsem si navrhla dva dny před termínem.

Do salonu jsem šla s malou dušičkou, protože o změnách, které jsem provedla, samozřejmě nevěděli. 

Až když mi tatér překresloval návrh na kůži, vzpomněla jsem si na pečlivě studovanou infografiku a zjistila, že jsem si vybrala jedno z nejbolestivějších míst na těle. Utěšovala jsem se, že tetování má být tak trochu rituál a jak by to vypadalo, kdyby aspoň trochu nebolelo. 
Víc mě znepokojilo, že když jsem tatérovi vysvětlovala, že chci, aby tetování bylo hodně jemné a používal slabé čáry, jen na mě koukal a usmíval se. 
Ještě víc mě znepokojilo, když na mě slečna z recepce houkla, že Buda nerozumí česky.

Bolelo to. Hodně. Ale Buda se ukázal jako citlivá duše, protože když viděl moje bolestivé grimasy, zpíval mi maďarské národní písně.

Ze salonu jsem odešla omámená částečně bolestí a částečně strachem, jestli jsem právě neudělala jednu z nějvětších blbostí v životě. Doma jsem se na tetování neodvážila dvě hodiny podívat. Nebyla jsem připravená čelit pravděpodobně zdrcující realitě.
Nakonec mi to přeci jen nedalo, sundala jsem ochrannou fólii a ve zvětšovacím zrcadle začala zkoumat každou čárku. A světe div se. Vypadalo to fakt dobře! 

Opojena tím, jak mi moje spontánnost hezky vyšla, jsem o týden později vlezla do prvního kadeřnictví, kde mě vzali bez objednání .... ale o tom zase někdy příště.

pondělí, června 29, 2015

Co jsem se naučila v Irsku - 2. část


  1. Máte-li na některý den naplánovaný celodenní pobyt v přírodě, zaručeně bude pršet.
  2. Když už si na déšť zvyknete a začnete si říkat, že to není tak hrozné, padne mlha.
  3. Dávejte si pozor na své psy. Jestliže budou plašit ovce, Irové je zastřelí. Aspoň podle výhružných cedulí u každé pastviny.
  4. Irové své pivo berou opravdu vážně. Když v minulosti král nemohl napojit chmelovým zárakem svůj dvůr, ztratil nárok na svůj titul.
  5. Dvojpeřina může první noc vypadat velice romanticky. Po sedmé noci, kdy vám neustále táhne na záda a ramena, začnete podezřívat, že jsou sponzorované rozvodovými právníky.
  6. Některé dny prší tak vytrvale, že vám začnou promokat i pláštěnky. 
  7. Některé B&B jsou tak kreativní, že WC a sprchový kout zvládnou našťouchat na 1m2. Je to těsné? Ano. Ale kdy jindy si při čůrání můžete sprchovat nohy?

úterý, června 23, 2015

Nejoblíbenější zvuk


Ptala jsem se tě už někdy, jaký je tvůj nejoblíbenější zvuk?

Pro mě to vždycky bude zvuk letního větru za soumraku. To lehké ševelení, kterým k tobě promlouvají stromy, když přestane žhnout slunce a příroda se noří do hedvábných, namodralých tónů. Poodejdeš pár kroků od přátel, kteří se vesele baví kolem ohně. Sundáš si boty. Tráva tě nejdřív trochu studí na chodidlech a na krku tě lechtají vlasy, které se přidaly k onomu úžasnému, pradávnému tanci. 

Kráčíš vpřed. Pomalu a s hlavou sklopenou pokorou. Zhluboka dýcháš a jediné, na co v danou chvíli myslíš, je to, jak k tobě plují vzpomínky na nadcházející dny. Cítíš klid a stálost v nekonečném pohybu kolem sebe. Příslib dobrodružství.

Pálí tě kůže na ramenou z celodenního pobytu na slunci, ale vítr tě jemně objímá a šeptá ti, že všechno bude, jak má být. A tak si sedneš na trávu, obličej nastavíš proudícímu vzduchu a necháš se unášet.

Chtěl bys vidět zvuky?

pondělí, června 15, 2015

Co jsem se naučila v Irsku - 1. část


  1. Projít pasovými kontrolami na dvou různých terminálech by mohlo být i zajímavé. Ne v případě, že vám letadlo odlétá za patnáct minut a před vámi je fronta jak na Padesát odstínů šedi.
  2. Když je hotel v centru Dublinu fakt hodně levný, je to podezřelé. Jedním z důvodů nízké ceny může být diskotéka vyřvávající hned pod okny do čtyř do rána.
  3. Povede-li se vám při monotónním popu usnout, vězte, že několikrát za noc spuštěný požární alarm vás spát nenechá.
  4. Je-li státní svátek, nejezdí dublinská MHD. Vůbec. Což může trochu zkomplikovat vyzvedávání auta na opačném konci města.
  5. Stěny největšího dublinského hradu jsou sytě barevné. Asi jako zateplené paneláky.
  6. Budete-li spát v povlečení pošitém flitry, budete si připadat jako na diskotéce. Což po zkušenostech z Dublinu nemusí být zrovna příjemné.
  7. Dvoukřídlé prosklené dveře vypadají luxusně. Pokud tedy nevedou na záchod. Ale co, soukromí je stejně přeceňované.

pondělí, června 08, 2015

O čem budeš snít?



Probudí tě neodbytné šimrání slunečních paprsků. Slyšíš nesmělý růst sněženek a otřesení se stromů pod posledními zbytky sněhu. Když děláš kávu, posloucháš etudu vracejících se vlaštovek. Ani nestíhá vystydnout a obnažené větve stromů se balí do cudných bílých kvítků.

Při obědě spřádáš plány na letní dobrodružství. Krčíš nos, na němž ti vyskákaly pihy od sluníčka. Balíš batoh vzpomínek na noci probdělé pod hvězdami a nastavuješ tvář letmému vánku.

Najednou vítr začíná studit. Třesou se ti konečky prstů a obrysy stromů pod okny blednou v neprůhledných mlhách stejně jako tvá snědá kůže. Večeříš a už je dávno tma, která se mísí jen se zvuky máchajících holubích křídel a padajícího listí.

Usínáš s nohami navlečenými ve vlněných ponožkách. Bytem se nese vůně čerstvě napečených perníčků. Vzdálené cinkání rolniček tančí se sněhovými vločkami za oknem.

O čem budeš snít?

pondělí, února 02, 2015

Jak jsem pekla vánoční cukroví

(Nepředpokládám, že byste byli tak naivní, ale pro jistotu - tyto perníčky jsem opravdu nepekla!)
Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami - mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).  

1. Perníčky

Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!

Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

2. Vosí hnízda
B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

3. Vosí hnízda
Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)


4. Vosí hnízda
Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví...

...takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
(A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
Jak říkám - samí hadi!)

Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

Zdoj fotky: zenysro.cz

neděle, ledna 18, 2015

Praha je taky chic!


Po dlouhé době  jsem měla až nečekaně volný víkend. A taky líný. Mám tu sice seznam knížek, které budu číst, filmů, nad kterými si pobrečím, a domácích prací, u nichž si pobrečím možná ještě víc než nad dojemnými snímky. Všemu jsem ale odolala a skoro celou sobotu strávila na Pinterestu. Kdo jste tam už alespoň párkrát v životě zabrousil, jistě mi dáte za pravdu, že je to mnohem zákeřnější stránka na zabíjení času než Facebok a Youtube dohromady. Nemusím ani pořádně vědět, co hledám, ale přesto jsem obklopena tak vizuálně potěšujícími věcmi, že se večer nestačím divit, kam se celý den tak rychle vypařil, když jsem klikla jen na pár obrázků.

Sobota nebyla výjimka. Přes úžasné bezlepkové recepty a tipy na letošní dovolenou jsem se dostala k fotkám Paříže a obdivným prohlášením o tom, jak je to nejromantičtější město na světě, jak jsou Francouzky neodolatelně chic a každý žije v bytě tak nádherném, že v sobě jistě skrývá vlohy být bytovým designérem. Nechápejte mě špatně - sama jsem se u klíčového slova "parisian" kochala přes tři hodiny. V duchu jsem si přitom malovala, jak by můj život v Paříži musel být úžasný a bezchybně romantický. Všude bych jezdila na kole. V košíčku na řidítkách by mi poskakovala luxusní kožená kabelka nacpaná knížkami z antikvariátu. V plátěné tašce bych měla čerstvé ovoce z farmářských trhů a nesměle růžové pivoňky. A svět bych pozorovala přes obrovské, elegantní sluneční brýle.

Během snění mě zarazila jedna fotka s nábřežím Seiny. Nebylo na ní nic až tak zajímavého, ale byla bych odpřísáhla, že je to foceno na Náplavce. A v tu chvíli mi to všechno došlo! 

Proč bych za svým vybájeným životním stylem měla cestovat na západ, když to všechno můžu mít i tady? A proč bych měla čekat na dovolenou nebo nějakou speciální příležitost, abych si ke každému jídlu krásně prostřela stůl a našla si čas na čtení ošoupaných knížek?



sobota, ledna 10, 2015

Jak jsem se učila první pomoc



Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: "Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat." Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: "Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty."

A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

.

sobota, ledna 03, 2015

Co jsem se naučila o Silvestru

  • Když ve tři ráno nemůžete vylézt kopec plný sněhu, protože vám kloužou boty, všichni vás hned budou podezírat, že jste hrozně opilí.
  • Nasednout po tmě (ne kvůli alkoholu!) na lopatu a sjet kopec, je docela náročné.
  • Je moudré zkontrolovat kabát, v němž jste bobovali, předtím, než jdete mezi lidmi. Včas si všimnete, že máte celý zadek od hlíny, a kolem knoflíků namotané trsy trávy
  • Když se někdo opije a usne už v jedenáct (!), vždycky za to může ta hromada cukroví, kterou snědl, a ne půl lahve whisky, jíž do sebe naklopil během předcházející hodiny.
  • Když se ze Silvestra vrátím s víc lahvemi alkoholu,než s kolika jsem odjížděla, není úplně jasné, jestli je to důvod k radosti, nebo začínám stárnout.
  • Ryby neumí jíst Kung-Pao.
Co za přelomové poznatky jste získali vy během vašich umírněných, sofistikovaných oslav příchodu nového roku?