úterý, července 28, 2015

8 nejmilejších zvuků

Svět je plný tónů a nečekaných písní. Už jsem psala, jak miluji zvuk letního větru za soumraku. Ale v životě nám hraje mnohem víc melodií. Posloucháte?

  1. Šepot osamělého auta projíždějícího ztichlou nocí. Za jakým dobrodružstvím prchá v tak pozdní hodinu?
  2. Sotva slyšitelná hudba, kterou si pouští sousedka, když si chci odpoledne zdřímnout. Které tóny jsou skutečné a které už přichází ze snů?
  3. Klokotání při nalévání vína z právě otevřené lahve. Jaká pravda je skryta na jejím dně?
  4. Šustění peřin při probuzení. Jste dostatečně vděční za každou minutu, kdy můžete být naživu?
  5. Bubnování kapek deště na okno po několika dnech veder. Máte někoho, s kým milujete pozorovat obrazce, které kapky vytváří na skle?
  6. Zacinkání zvonku, když čekám milou návštěvu. Jaká tajemství spolu budeme sdílet tentokrát?
  7. Praskání ohně, když pozoruji nekonečno hvězd nad hlavou. Co před námi skrývají?
  8. Mlasknutí při zaklapnutí knížky po dočtení. Změnily mě její řádky?
Jaké jsou vaše nejoblíbenější zvuky? Mlaskání bot v mokré trávě nebo něco úplně jiného?

pondělí, července 13, 2015

Co jsem se naučila v červnu


  1. Když usnete s desinfekčním mýdlem natřeným na kůži, trochu ji to poleptá. A mít puchýře na uších není nic moc.
  2. Výhoda bokových silonek je v tom... Ne, fakt mě nic nenapadá.
  3. Někteří lidé mají prostě na všechno odpověď. Já: "Co ty víš, co pro tebe vesmír chystá." Kamarádka: "Vím. Meteorit."
  4. Utíkání před problémy není dostačující forma kardio cvičení. 
  5. Různí lidé mají různý přístup k humoru. Kamarád: "Moc rád tě rozesmívám. Ale ne vždy se mi to povede mým důvtipem, tak ze sebe musím dělat debila."
  6. Křesťanská terminologie dává některým lidem zabrat. Jak jinak by mohli říct, že při obřadech tam běhá pikolík s kadidlem?
  7. Mít vytržený kabel u sluchátek může mít i svoje výhody. Nestane se například, že by vám někdo vykradl kabelku, protože při sebemenším pohybu kabelů to levé přestane hrát. 
  8. A hlavně - kolik piv se vejde do lednice, tolik jich tam je.

Rozchodová



Poznámka pro ty, co mě znají: Je to fikce.

Ležíme vedle sebe a tiše koukáme do stropu. Přikrytí dávnými vzpomínkami a povlečením, které jsme si koupili z peněz za první brigádu ještě na vysoké. Černá vybledla a bílá se zaprala. Podobná šeď se vloudila i do našeho vztahu. Smazala všechny hranice a já najednou nebyla schopná určit, co je správné a co špatné. Kde končí jeho vzor a kde začíná ten můj?
"Co teď?" ptá se bez zájmu
"Asi nic," odpovídám stejným tónem.
Přes strop projede blikající modré světlo, jako by snad nějaká sanitka jela na poslední chvíli zachránit náš vztah.

Otáčí se na bok a usíná. Já se po chvíli, kdy slyším, že už pravidelně oddychuje, potichu kradu z postele a jdu si zapálit na balkon. Přiznali jsme se k nevěrám a lžím, ale tohle pořád tajím.
Život někdy umí být zatraceně zvláštní.

Sedím tam v podivném tichu a pozoruji spící okna sousedních domů. Jsou vidět jen jejich matné obrysy. Stejně nejasné jako život, které se teď rýsuje přede mnou. Myslela jsem, že to bude jako v amerických filmech. Probrečím celé balení kapesníků a přecpu se několika litry zmrzliny. Ale cítím jen lhostejnost. Říká se, že smutek má pět fází. Popírání. Hněv. Smlouvání. Depresi. Smíření. Kouřím přesně tolik cigaret a větší strach mám z toho, abych nevykouřila i filtr než z toho, že jsem právě opustila člověka, se kterým jsem se pět let snažila budovat společný život.

Když se ráno probudím, Marek už je pryč. Ani jsem ho neslyšela odcházet. Jaká to příhodná metafora na několik posledních měsíců našeho vztahu. Zpod postele vytahuji krabice, které jsem tam nechala po posledním stěhování. Tušila jsem už tehdy, že je zanedlouho budu zase potřebovat? Nejpíš ano. Podvědomí zná často odpovědi na otázky, na které mozek zatím ani nenapadlo začít se ptát. 

Do jedné krabice přijdou oprýskané hrnečky, ze kterých jsme každé ráno pili kávu a přitom pobaveně sledovali, jak se lidé pod námi marně snaží dobíhat ujíždějící tramvaje.
Náušnice, které mi dal, když jsem u něj našla stvrzenku z hotelu z doby, kdy rodičům pomáhal malovat byt. Jednu jsem málem ztratila v přítmí klubu, kde jsem se líbala s Davidem potom, co Marek odběhl na záchod.
Hodiny, na kterých ve 22:22 randily kachny, aby se pak zase ve 22:55 nasraně rozcházely.
Jako pár jsme spolu vytvořili celou domácnost, ale já teď odcházím jen s několika málo krabicemi sebe samé.

Ještě jednou se ohlédnu, abych si do paměti vryla to, jak se slunce vpíjí do jednotlivých kusů nábytku. Už se chystám odejít, ale v tom mě něco napadne. Vrátím se na balkon a vezmu nedopalky cigaret ze včerejška. Jednu vedle druhé úhledně skládám na linku v kuchyni.
Vůbec jsi mě neznal.
A já tebe vlastně taky ne.

pondělí, července 06, 2015

Jak jsem si nechala dělat tetování


Mluvila jsem o tom dlouho. HODNĚ dlouho, jak by dodala většina mých přátel. V šestnácti, když o tom padla zmínka poprvé, mi matka řekla, že jestli s nějakou čmáranicí na kůži přijdu, regulérně mě vydědí. Představa, že bych byla ochuzena o možnost nabytí movitých a nemovitých statků naší famílie, nebyla moc děsivá, ale stejně mi trvalo dalších pár let, než jsem se k tomu konečně rozhoupala.

Ono rozhoupávání probíhalo tak, že jsem pravidelně zasypávala přátele nejrůznějšími grafickými návrhy, na Instagramu začala sledovat spoustu fakt hustých tatérů a nazpaměť jsem se naučila infografiku s tím, kde je tetování nejbolestivější a jaká je korelace mezi kriminalitou a procentuelním pokrytím kůže inkoustem (nějak jsem přece musela matku přesvědčit, že i za mřížemi se dokážu o rodinné jmění postarat).

Většinu času mě dostatečně uspokojuje, když o svých přáních jen polemizuji s každým, kdo je ochoten mě poslouchat. Ale pak sem tam přijde nebezpečné období, kdy na mě dolehne fakt, že mluvením se toho ještě moc neudělalo, a začnu činit. V minulosti to nejvíc odnesly vlasy, kdy jsem po měsících zoufalého hořekování nad blbým střihem vlezla do prvního kadeřnictví, kde brali bez objednání, a nechala se ošmikat (vzpomínka na odpoledne, kdy jsem po zadek dlouhé vlasy vyměnila za mikádo vystříhané do půlky temene, stále ještě nepřebolela). 

Jednoho příjemného květnového dopoledne mě to popadlo znovu. Sedla jsem k počítači a na Google Maps vyhledala nejbližší tetovací salon ve svém okolí. O tři čtvrtě hodiny později a o tisícovku lehčí jsem se s rozechvělým žaludkem a datem zákroku vracela domů.
Tři neděle do dne D.

Jak jsem si později ověřila, tři neděle jsou zatraceně dlouhá doba na to, abyste dokázali zpochybnit jakékoli rozhodnutí. 
Prvních čtrnáct dní mě ve snech pronásledovaly strašidelně vytetované hlavy dětí. Když jsem si začala hledat víc informací o salonu, v němž jsem se rozhodla o své inkoustové panenství přijít, a zjistila, že tatéři jsou nějací týpci z Maďarska, začala jsem lehce panikařit, jestli po mně pak nepůjde nebezpečná východoevropská mafie a nebude chtít, abych jim místo platby pašovala drogy na Vyšehrad

Celá paranoia vyvrcholila tím, že jsem se pár dní před termínem probudila uprostřed noci s prozřením, že původní motiv vůbec nechci. A to místo, na nějž měl přijít, je vlastně taky dost na hovno. Lidé jsou údajně nejkreativnější těsně před deadlinem. Nemůžu nesouhlasit, protože tetování jsem si navrhla dva dny před termínem.

Do salonu jsem šla s malou dušičkou, protože o změnách, které jsem provedla, samozřejmě nevěděli. 

Až když mi tatér překresloval návrh na kůži, vzpomněla jsem si na pečlivě studovanou infografiku a zjistila, že jsem si vybrala jedno z nejbolestivějších míst na těle. Utěšovala jsem se, že tetování má být tak trochu rituál a jak by to vypadalo, kdyby aspoň trochu nebolelo. 
Víc mě znepokojilo, že když jsem tatérovi vysvětlovala, že chci, aby tetování bylo hodně jemné a používal slabé čáry, jen na mě koukal a usmíval se. 
Ještě víc mě znepokojilo, když na mě slečna z recepce houkla, že Buda nerozumí česky.

Bolelo to. Hodně. Ale Buda se ukázal jako citlivá duše, protože když viděl moje bolestivé grimasy, zpíval mi maďarské národní písně.

Ze salonu jsem odešla omámená částečně bolestí a částečně strachem, jestli jsem právě neudělala jednu z nějvětších blbostí v životě. Doma jsem se na tetování neodvážila dvě hodiny podívat. Nebyla jsem připravená čelit pravděpodobně zdrcující realitě.
Nakonec mi to přeci jen nedalo, sundala jsem ochrannou fólii a ve zvětšovacím zrcadle začala zkoumat každou čárku. A světe div se. Vypadalo to fakt dobře! 

Opojena tím, jak mi moje spontánnost hezky vyšla, jsem o týden později vlezla do prvního kadeřnictví, kde mě vzali bez objednání .... ale o tom zase někdy příště.